Navigace

Obsah

Výstava L. Zalabáka

(expedice Bolívie – Chile – Peru 2016)

 

 

Jak jsem potkal Lubora

 

Lubor Zalabák (n 1947) je o rok starší, ale byl, a je, mnohem vyspělejší ve sportu, focení a poznávání přírody. V pubertálním věku jsem, přes trampskou průpravu, čuchl i k lezení. Společně s Míšou Havlem, Láďou Holubem a dalšími vesnickými kluky nás Lubor zasvěcoval do základů lezení na chrásteckém mostě. Tehdy jsme ještě nevěděli, že v okolí Plzně existují prověřené cvičné terény, jako je Radyně, Žďár i vzdálenější Rumpál a Kozelka. Lubor už v té době pěstoval atletiku ve Škodě Plzeň a hrál volejbal za Chrást.

 

Na železničním mostě v Chrástu získal velkou sílu v prstech, když oblézal ve spárách pilíř třeba jen nízko nad zemí. Tato síla je zvlášť důležitá na píscích. Traduje se, že tehdy dokázal shyby na futrech dveří držíce se jen dvěma prsty. Nábřežní stěny mostu mají různě vysoko police, na kterých si lze ověřit „morál“. Lubor dělal na mostě i různé šílenosti: chodil po zábradlí, vybíral kavky v konstrukci mostu, houpal se volně na laně zavěšeném na oblouku mostu, sóloval na hraně pilíře, … Lze říci, že na chrásteckém mostě vyrostl a to mu bylo dobrým základem pro jeho horolezení. Současně však stále měl zájem o rostliny, ptáky a jejich fotografování. Patřil k prvním lidem v Čechách, kteří se zajímali o čápy černé. V té době pracoval v OPP (Okresní průmyslový podnik) v Chrástu U žáby, později, vzhledem ke své fyzické zdatnosti, jako profesionální i závodní hasič v Plzni.

 

Naše prvé seznámení s Kozelkou, kam nás pozval, a kam jsme dojeli na terénních motorkách, bylo problematické. Lubor tam měl tehdy kolegy z čsl. representačního týmu. Přesto zavelel, abych se taky navázal a seshora, nad stěnou, mne začal dobírat. Téměř každý začátečník podvědomě zalézá kamsi do kouta, kde nemusí být chyty, tak i já, ač jsem byl varován. V polovině stěny jsem už nemohl, vypadl a žadonil, abych byl spuštěn dolů na zem. Lubor křičel: „polez, polez, ty krávo, to dolezeš, ty krávo, … Byl jsem v šoku, nemohl jsem sevřít prsty do dlaně a tak mne, potupně, musel spustit dolů. To jsem naštěstí ještě tehdy nevěděl, jak mne Lubor jistil. Seděl nezajištěný nahoře na šikmé skále, povídal si s dalšími horolezci a ležérně popotahoval lano přes kolena. Když jsem mu vypadl, tak mne prakticky jistil jen rukama, při mém spouštění se musel s mojí vahou postavit a dostat lano až přes ramena. Takže jsem se učil lézt na „šestce“, což jsem taky v té době nevěděl co je. Takhle začínat je rarita. Později jsem na Kozelce, např. s Milanem Heinem, něco přelezl, ale nikdy jsem v tom nevyniknul, mám taky špatný poměr síly a váhy. Lubor mi však umožnil pochopit co je přátelství na laně.

Další činnost Lubora znám víceméně jen z doslechu. Už za minulého režimu se mu povedlo párkrát vycestovat za hranice Tábora míru. Kromě toho má přelezeny všechna významnější horolezecké terény v Čechách i na Slovensku, písky i nepísky. V Evropě lezl většinou v Italii, Švýcarsku, Rakousku a Francii převážně cesty klasifikace 5 – 6. Průběžně se však stále zajímal o živočichy i ptáky, věšel ptačí budky, trousil semínka rostlin po Berounce a vytrvale fotografoval.

Pro obraz uvádím seznam větších akcí, kterých se Lubor v „důchodovém“ věku zúčastnil:

- r. 2002 Chile, Argentina                                    - r. 2013 Nový Zéland

- r. 2006 Mexiko                                                   - r. 2014 Nepál

- r. 2010 Albánie + Černá Hora                           - r. 2015 Norsko, Švédsko, Finsko

- r. 2010 Turecko                                                  - r. 2016 Rumunsko, Delta Dunaje

- r. 2011 Řecko                                                      - r. 2016 Bolívie, Peru, Chile

- r. 2013 Španělsko + Francie                               - r. 2017 Finsko, Švédsko, Polsko

- r. 2013 Rumunsko, Fagaraš

Když to shrnu, tak mi říkal, že byl, zatím, 63x ve Vysokých Tatrách a 97x na nějaké výpravě mimo území naší republiky.

V posledních letech se zúčastňuje i činnosti našeho oddílu KČT VHT Radnice, na expedicích už asi od r. 2002, jako je např. do Mexika, do Afriky na Kilimandžáro, v r. 2014 další track v Nepálu a v r. 2019 do Jižní Ameriky, jejíž některé výsledky jsou prezentovány na této výstavě.

 

Chci doplnit pár věcí. V době, kdy Lubor ještě bydlil v Chrástu, tak vyklidil a zabral mamince spíž a nanosil si tam věci, které potřeboval. Mohl tam vejít v trenýrkách a vyšel horolezec plně vybaven – měl batoh, lano, ovesné vločky, skoby, konzervy, větrovku, opalovací krém, … tedy vše potřebné k lezení. Když jsem ho nyní navštívil v souvislosti s touto výstavou v Plzni, tak jsem zíral, že tento nápad se posunul do jiných sfér. Věci související s horolezením plně zabírají jednu dost velkou místnost, za desetiletí jich nastřádal poměrně hodně, několik narvaných skříní, jako: min. 4 krosny, lana i konopné, desetikila skob, žebříků, žumárů, expanzek, asi 8 různých cepínů, … Ne všichni ví, že Lubor byl i výborný kynolog, a tak je tu vystaveno okolo 30ti „psích pohárů“. Luborova dcera je hodně výtvarně nadaná, ač to asi nikdy nestudovala, po chodbách visí množství jejích zajímavých obrazů. V žertu jsem mu navrhoval, že by se měli Zalabáci vystěhovat a je tu dost předmětů, které by dům vyplnily - ještě by něco muselo do depozitáře a mohlo by tu být hodnotné a zajímavé muzeum. Jen vyvalit ty věci ze skříní. Myslím, že to není až tak nereálný nápad.

 

Lubor ve svých 70ti letech, stále pracuje, leze po skalách i cvičných stěnách, zajímá se o zvěř a hlavně ptáky, věší, společně s panem Rysem z Chrástu, ptačí budky, hodně dobře a kvalitně fotí, výsledky ukládá i ve fotoknihách. Pro tuto výstavu v Modrém salónku byla použita jen část ze stovky zajímavých zvětšenin z akce Peru – Bolívie – Chile 2016. Jeho fotografie mají velkou vypovídací hodnotu a jsou hodné obdivu. Ještě víc si vážím Luborových fotek zvířat a hlavně ptáků, jsou dokonalé. Snad ho ukecáme a bude na toto téma další výstava v Dýšině.

 

J. Nesvadba, březen 2018

Okrašlovací spolek pro Novou Huť a Dýšinu

 

Popisky fotek na výstavě L. Zalabáka (expedice Bolivie – Chile – Peru 2016)

Dýšina, Modrý salónek 2018

 

1. Blížíme se k cíli – přelet Amazonie před přistáním.

2. La Paz je sídlem bolivijské vlády. Leží v kaňonu řeky Choqueyapu, pod náhorní plošinou v nadmořské výšce kolem 4.000 m; zde mezinárodní letiště.

3. Rozvody elektřiny ve městě La Paz v Bolívii jsou opravdu pozoruhodné.

4. Příprava na exkurze do dolu na stříbro v hoře Cerro Rico (též Cerro Majon Punta – 4384 m, Cerro Potosí – 4782 m) nad městem Potosí v jižní Bolivii. Zásoby stříbra jsou nyní už vytěžené, pokračuje ale těžba jiných nerostů.

5. Exkurze do největšího hlubinného dolu na stříbro na světě nad městem Potosí.

6. Lubor Zalabák na vrcholu Cerro Acotango, 6.052 m. Hora je součástí vulkanických hřebenů na hranici Bolívie i Chile a leží na okraji chilského v národním parku Parque Nacional Lauca.

                 7. Před vrcholem během výstupu na Cerro Acotango (6.052 m).

8. Stanový tábor výpravy a asi P. Pola. Tábor byl postaven v sedle Volcán Parinacota (6.342 m), nejvyšší dostoupený vrchol výpravy, a Volcán Pomerape (6.282 m) na hranici Bolívie a Chile, národní park Lauca.

9. Nevado Simaja 6.542 m je nejvyšší hora Bolívie. Leží severovýchodně od národního parku Lauca. Na tento vrchol Lubor Zalabák nevystoupil, fotografoval….

10. Výstupová trase na vrchol Cerro Acotango 6.052 m vede podle pole „kajícníků“ na závětrné straně hřebene.

12. Hluboké paralelní rýhy až brázdy v ledu zvané kajícníci vznikají odtáváním i sublimací zledovatělého sněhu. Jejich orientace je dána směrem slunečního záření. Jsou vysocí 0,5 až 1 m, někdy až 1,5 m, přechod jejich polem je namáhavý.