Navigace
Výběr jazyka
Obsah
Historie obce
Obec Dýšina leží 10 km severovýchodně od Plzně. Patří k ní osada Nová Huť a Horomyslice v údolí řeky Klabavky. Historie Dýšiny je delší než Plzně. Založena byla roku 1242 za vlády Přemyslovců. Již tehdy se stal dominantou raně gotický kostel, kolem kterého se začalo vytvářet historické jádro vesnice. Kostel byl pak po požáru v 17. století dostavěn v raně barokním slohu samotnou Diezenhoferovou dílnou. Fara a statky uprostřed vesnice byly pak také postaveny v Selském baroku.
Dýšina nebyla ani v historii nikdy jen čistě zemědělskou obcí. Velkou tradici zde má železářství. Okolí bylo vždy poměrně bohaté na železnou rudu. V 17. století byly v Nové Huti a Horomyslicích vysoké pece a na řece Klabavě vznikaly hamry. Toto je vlastně příčinou toho, že dnes je Dýšina průmyslovou obcí a ztrácí tak v současnosti doslovný vesnický charakter.
V 50. letech zde byla obnovena těžba a zpracování železné rudy. Vznikl velký závod, který však nebyl rentabilní, o to více však ničil životní prostředí.
V roce 1967 byla výroba zastavena a na území závodu vznikly další odlišné závody. Tímto průmyslovým vývojem se zvýšil i počet obyvatel obce. Dnes má obec celkem 1333 byvatel. S Plzní je obec spojena městskou dopravou a železnicí Praha - Plzeň.
Po roce 1989 se Dýšina snaží ze všech sil stát se obcí, kde se lidem bude žít dobře, stát se obcí, která bude moderní, ale zároveň si zachová a obnoví své historické jádro. Toto ji však bude stát nemalé úsilí.
Vznik obce a jejího názvu, první zmínky
Jméno „Dejšina“ je svým původem přisvojovací přídavné jméno, k němuž se původně kladl, později domýšlel pojem ves. Jméno osobní, od něhož je toto přídavné jméno utvořeno a z něho Dýcha, to je člověk, jenž zhluboka dýchá, těžce oddychuje, supí, sípe. Jako od „matka“ tvoří se „matčina“, tak od „dýchá- Dýšina“, stará čeština se řídila koncovkou (a), ne rodem mužským. Původní jméno tedy bylo Dýšina – tj. Dýchova ves – jím založena a jím osídlena. V obecné mluvě se říkalo Dejšina.
Dejšinu ves s Chrástem daroval král Václav roku 1242 klášteru chotěšovskému jako odměnu proboštu Zdislavovi. V berním rejstříku z roku 1379 se lze dočíst, že Dejšina náležela několika vladyckým majitelům a faráři.
Listina z roku 1386 uvádí v Dejšině několik sedláků a listinou z roku 1401 prodává Lipolt z Oseka právem zákupním Dejšinu lidem zde usedlým a vypočítává tu 18 sedláků a kováře s pozemkem.
Gotický kostel Šimona a Judy byl r. 1328 posvěcen ke cti a chvále Nejsv. Trojice pražským biskupem. Jako farní kostel je zaznamenán v rejstřících z desátků papežských již r. 1352, kdy odváděl jednu kopu grošů. Od té doby prodělal stavební změny a přístavbu.
Jde o jednolodní kostel s dvojicí věží v západním průčelí, schodišťovým šnekem a předsíní se zúženým presbytářem polygonálně ukončeným, k jehož jižní straně přiléhá obdélníková sakristie. Z vnější strany člení kostel jednoduché odstupněné opěráky, průběžná gotická římsa a obdélníková polokruhem ukončená okna.
V kněžišti okna s lomeným obloukem polokruhovitě vyzděným. Obloukovitá loď zaklenuta valenou klenbou. Užší presbytář odděluje vysoký triumfální oblouk ze stran vyžlabený. Jedno pole křížové klenby a paprskovitý záběr mají žebra hruškovitého profilu. Sakristie sklenuta křížově s gotickým ostěním.
Z původní stavby pochází zdivo lodi s opěráky a římsou, presbytář a sakristie. Ve druhé polovině 17. stol. byl kostel barokově upraven, pořízena klenba lodi a dvouvěžové průčelí s předsíní. Na kostelní věži umístěny hodiny, které byly později přeneseny na věž nové školní budovy r. 1818. Třetí vížka na kostele pořízena r. 1800.
Hlavní oltář je raně barokní z roku 1666, s pěknou sochou p. Marie s Ježíškem z r. 1723. Obraz Nejsv. Trojice je od Jana Herzoga z r. 1851. Ostatní oltáře jsou z mladší doby a pořízeny většinou z darů. Druhé varhany pořízeny r. 1753, a dnešní dvoumanuálové moderní varhany jsou v málokterém venkovském kostele. Zařízení kostela je z 18. a 19. století.
Dýšinský kostel dával celé farní osadě a okolí zvláštní ráz, jímž vyvrcholuje krajinný obraz, v němž lidský krasocit se pojí v nerušené harmonii s krásou přírody.
Dejšinské školy
Nejstarší zprávy o škole nejsou známy ani zachovány. Učilo se nepovinně na faře, u rychtáře nebo po domácku.
První zmínka o škole nám vypráví, že stará škola, celá dřevěná, šindelem krytá, stála u kostela co nízké stavení. Protože do Dejšiny chodily do školy děti z Chrástu, Kyšic, Červeného Hrádku, Hořemyslic a Nové Hutě, bylo nutno pomýšlet na stavbu nové školy. Tehdejší rychtář Václav Čechura byl člověk nesmírně inteligentní. Aby mohla být škola postavena na návsi, postavil kováři Ženíškovi na svém trávníku na vlastní náklad nové stavení v Podchalupech. Za to dostal od patronátu Plzeňského starou školu čís. 43, a tím byla zbourána kovárna, na jejímž místě byla postavena nová škola r. 1818.
Základní kámen k nové škole byl položen 13. dubna 1818. Škola byla postavena a odevzdána ještě téhož roku a stála 6 062 zlatých a dostala číslo 2. Na tehdejší poměry to byla stavba, že jí nebylo rovné v okolí.
R. 1819 navštívil dejšinskou školu hrabě Kolovrat, pán na Březnici, český mecenáš a národopisec, populární šlechtic, zvěčnělý Boženou Němcovou v Pohorské vesnici, a Kašpar ze Šternberka, spisovatel a mecenáš, spoluzakladatel Národního muzea.
Rychtáři dejšinský a chrástecký odevzdali písemnou prosbu, aby se dejšinská škola mohla nazývat Kolovratskou a v Chrástu Šternberskou a bylo jim po zdráhání svoleno.
Tato druhá škola se dožila věku 149 let. Z bezpečnostních důvodů byla zbourána v roce 1967.
Nová – třetí - škola byla otevřena v roce 1958 a funguje pro děti z Dýšiny a okolí dodnes. Náklad na školu činil 3 miliony 370 tisíc Kč.
Železářství v Dejšině
Okolí Dejšiny bylo poměrně bohaté na železné rudy. Tyto jsou dobývány od nepaměti. Vytvořily se v našem kraji v pradávných dobách, kdy Plzeňsko bylo zalito mořem, kdy na světě žila jiná zvířena než dnes, jiné rostliny zde bujely a člověk dokonce ještě vůbec nežil. Je to počátek dějin prvohor s dobou silurskou.
Na Kokotsku se ruda dobývala před více než 400 léty. Tavila se v Nové Huti, kde vysoká pec r. 1679 vychladla a výroba byla přenesena do Horomyslic. V Kyšicích (na Šlemovně), odkud se ruda dovážela do Klabavy a Rokycan, zaniklo dolování ve 30leté válce. Největší rozmach železářství nastal v druhé polovině 17. století, kdy město Plzeň otevřelo rudné doly v Ejpovicích, postavilo vysokou pec v Horomyslicích a hamry u Doubravky v Hradišti a v Nové Huti. Tím nastal růst obyvatelstva, domkářů a podruhů, protože jim dávaly obživu. Tvoří se masy proletářů, kteří pracují v obecních podnicích za bídné mzdy a velmi těžkých podmínek. Ještě horší to bylo u šlechty, kde na některých panstvích pracovali zadarmo.
Železáři pocházeli většinou z venkovské chudiny, která byla zbavena půdy anebo její příděl byl jen doplňkem průmyslové výroby, a proto těžko hájili ubohou hladovou existenci. Některé železářské rodiny předávaly zkušenosti svým potomkům a jejich řemeslo v rodině bylo tradičné (Cígler – Hájek). Nastává převaha železářských řemeslníků a dělníků na venkově. Tak v Dejšině s Novou Hutí a Horomyslicemi v 19. století bylo 163 stran, z toho v zemědělství 19 stran, v řemesle 9 stran (ševci, krejčí atd.), v obojím však 134 stran.
Vysoká pec v Dejšině (Horomyslicích) byla založena 25. srpna 1678, kde pracovalo 63 dělníků. V r. 1885 dávala již ročně 8 169 centů litiny a 3 989 centů surového železa, k tomu bylo spotřebováno 37 724 centů rudy a 253 076 kub. stop. dřevěného uhlí. Dejšinské provozovny měly 4 hamry se 4 ohni a 2 cánové hamry. 34 dělníci zpracovali ročně 3 114 centů kamenného uhlí.
Platy na Plzeňsku r. 1690:
Horník dostával za 1 kolečko 3 kr.
Drvoštěp za nasekání 1 sáhu 7 kr.
Uhlíř za napálení vozu uhlí 10 kr. 3 d.
Přidavač týdně 8 zl. 4 kr.
Tovaryš týdně 8 zl. 4 kr.
Cena železa byla pohyblivá, protože kvalitnější bylo železo štýrské. Jiná cena byla přímo v huti, jiná ve městě, kam se muselo železo dovážet a platit mýto a clo. Šlechta, která vyráběla železo, měla ve městech sklady. Se železem se prováděl i výměnný obchod nebo se jím platily dluhy. I komora královská nařizuje r. 1693 Rokycanským, aby zaslali panu hraběti Waldštejnovi za 2 000 zl. železa jako splátku na výdaje, které měl ve funkci císařského posla do Španěl. Železem se často podpláceli dozorčí krajští a komorní úředníci anebo ho dostávají jako výpomoc různí řemeslníci a lidé postižení živelnou pohromou. Často je železo i darem svatebním!
V r. 1858 byly pronajaty hutě Horomyslické a v Nové Huti na dobu 10 let. Po této době byly opět spravovány městskou správou a město z nich mělo značný zisk. R. 1869 byla slévárna v Horomyslicích rozšířena a projevilo se to ve výtěžku, který toho roku obnášel 10 000 zl. Tehdejší majitel Matěj Salcman, za něhož byla postavena r. 1876 druhá vysoká pec, obdržel čestné občanství od obce dejšinské a na propitnou pro zastupitelstvo daroval 50 zl. Měl přezdívku Šmelcmatěj. Pak byla výroba na čas zastavena a v roce 1908 znovu oživena výrobou ohnivzdorných speciálních litin. Tyto kokily byly vyváženy do velkých závodů po celém Rakousku. Po první světové válce vedl slévárnu ing. Ed. Salcman později se svým synem Karlem a ve 33. roce výroba uhasíná, až zanikla. Při bourání staré pece horomyslické v r. 1925 se našel klenák s andílčí hlavičkou a letopočtem 1631. Práce v hamrech v Nové Huti zaniká r. 1868, kdy po dlouhém sporu dává město Plzeň za mlýn majiteli Josefu Bílému v Horomyslicích hamr v Nové Huti s loukou Kytínem asi 18 korců a pole poblíž, ve výměře 24 korce. Aby bylo dost vody v náhonu pro železárny v Horomyslicích, nesměla se mlynářská živnost od té doby v Horomyslicích provozovat.
Na místě hamrů byla v Huti postavena nová mlýnská budova a zahájeno v moderním provozu mlynářství.
POVĚST O KAMENI
Ve statku "U Blahošů" stával na dvoře velký kámen, který jim překážel. Jednou na Zelený čtvrtek se přihnala velká bouře.Sedlák právě přemýšlel, jak se kamene zbavit a rozezleně pravil:"Čert, aby ten kámen vzal."Ozvala se velká rána a před udiveným sedlákem stanul čert s otázkou: "Čeho si přeješ."Sedlák čertu poručil, aby zítra, než kněz v kostele pašie přezpívá, kámen odnes až na Kokotské rybníky.Čert slíbil s podmínkou, že za to mu dá sedlák svou duši. Sedlák slíbil, chtěje se kamene zbavit.Druhého dne přiletěl za rachotu čert, popadlkámen a vznesl se s nákladem do oblak. Když přiletěl nad Horomyslice, kámen muspadl do Klabavky. Tím se čert zdržel. Právědozpívali v kostele pašie. Čert v poslednímokamžiku vyhodil kámen tam /zde/, kdestojí dodnes "Ostrý kámen".Sedlák se kamene zbavil a jeho život bylzachráněn. "Kdo nevěří, ať se zeptáv Dýšině, nebo si zavolá čerta."
